Název

Vím, jsem neaktuální. Přesto však musím, s měsíčním zpožděním vydat svědectví o něčem, co v České republice každoročně zažívá méně a méně lidí. O chmelové brigádě.

Proč až teď? Protože teprve nyní jsem podléčil následky oněch sladkých tří týdnů na přelomu srpna a září natolik, že o nich jsem schopen uvažovat.

Jak všichni víme, chmel je popínavá rostlina, pěstovaná v našich krajích už odnepaměti. České odrůdy se řadí mezi ty nejkvalitnější. Chmel už není jen nezbytnou přísadou do národního moku, ale také součástí léčiv (hele, pivo), barviv a dokonce střelného prachu. Bohužel se ho na našem území pěstuje stále menší množství a i to jde především na export.

Sklizeň této bohulibé plodiny vyžaduje nárazově poměrně značné množství lidí. Na farmě v městečku Mšec na Kladensku jich tento rok bylo přes osmdesát. Byli to, jako vždy především vysokoškolští studenti, pár nezaměstnaných a také několik individuí, která brigádou záplatovala dovolenou ze zaměstnání. Tito mizerně placení nádenicí (nejvyšší výplaty se pohybovaly okolo 5500Kč čistého za tři týdny fyzické práce) ale většinou nepřijeli pouze pro odměny. Přišli se pobavit, poznat nové lidi, přišli se opít.

Sklizeň se od dob muzikálu “Starci na Chmelu” radikálně změnila. Bobulky se ze šlahounů (pozn. 1 šlahoun = 2-3 stonky na jednom vodícím drátu) neobírají ručně, ale slouží k tomu stroj zvaný česačka. Celá brigáda je tak v podstatě rozdělena na dvě kategorie. První z nich jsou tzv. Polaři. Jejich úkolem je strhávat řádky (1 řádek = cca 200 šlahounů) chmele na vlečku taženou traktorem, která posléze odjede do česačky. Tam jsou stonky mechanicky rozdrceny a květy, tedy bobulky obsahující žlutý hořký pyl několikrát čištěny, aby mohly nakonec projít sušárnou a již usušené být rozváženy do pytlů opatřených státní plombou.

Toliko k mechanismu sklizně. Nyní se pokusím popsat, jak to vypadá v praxi.

Je ráno, asi tak čtvrt na pět. Do pokoje plného lidí, kteří sotva usnuli vchází vedoucí brigády (jeho přezdívku nelze zveřejnit, mužský pohlavní orgán na 5) a pokouší se budit. Budí pouze polaře, kteří mají ten den ranní nebo celodenní směnu (pracuje se v systému 8/16/8 tj. celodenní, odpolední, ranní). Jako zázrakem je vzhůru celý dvanáctimístný pokoj, ale oba, jichž se buzení týkalo spí dál. Vedoucí tedy odchází, nechaje za sebou rozsvícené světlo a otevřené dveře.

Teprve pod náporem krupobití části oblečení a zbytků jídel z okolních postelí polaři vstávají a chystají se do práce. Činí tak co nejrychleji, vědomi si obrovského psychického tlaku, který na ně dotírá ze všech stran. Česačka totiž vstává až za hodinu a tudíž by si ještě ráda pospala, což při zapnutém světle nelze.

Nakonec se tedy oba vybatolí ven. V teplém oblečení (přes den prakticky celé odloží), s ešusy v ruce a s nezbytnou plaštěnou typu “Atombordel 01” (podobné bývá užíváno při odklízení radioaktivního odpadu) splihle kráčí směrem k autobusu. Už jen šáteček s marmeládou coby snídaně, nezbytné krátké tvrdé startky a můžeme pracovat.

Den na chmelnici začíná tmou. Vlečka jede sklizeným polem. Šest lidí na ni poznáte pouze podle výkřiků typu “Jau, drát!, Au, oko”. Na konci se otočí, začíná se sklízet. Jeden člověk kráčí před traktorem a odstřihává šlahouny od země tak, že visí kolmo (v případě dobrého počasí, za větru vlají jako prádlo) k zemi za drátěné ukotvení. Když okolo nich projíždí vlečka, dva brigádníci stonky chytají a strhávají. Další dva je rovnají na vlečku tak, aby se nešťastníkům na česačce lépe rozebírala. Vzhledem k tomu, že čím zamotanější vlečka je, tím delší má pole a traktoristi pauzu zní rozkaz dne “3M” (Motat, Motat, Motat). Když je plno, strhávací četa přeskočí na další vlečku, nebo jde dřímat do k tomu účelu přistavené maringotky.

A tak to jde celý den. V jednu odpoledne odjíždí ranní a přijíždí odpolední vyspinkaná a krásně svěží směna. Celodenní zůstává.

Za den se brigádník dočká celkem pěti jídel, z nichž tři jsou teplá. Jídla se na poli servírují z Avie překřtěné operativně na “šlichtobus” a jsou různé, většinou tragické, kvality. Nicméně znamenají vítanou přestávku.

Je devět hodin večer, směna končí. Nervózní traktorista zvaný Dědek přijel s prázdnou vlečkou a nyní nervózně troubí, aby mu ji někdo naložil. Nikdo nemá ochotu. Z hloučku čekajícího na autobus se dokonce ozývá několik nelichotivých vět. Dědek ztratil trpělivost, odjíždí si stěžovat. “Můžete mu třeba odmontovat kolo…” říká svůj škodolibý nápad jiný traktorista, Pavel.

Autobus zastavuje před ubytovnou. Je čas aplikovat systém J-P-H. Znamená Jídelna-Pokoj-Hospoda a je využíván v různých obměnách z nichž nejobvyklejší je P-H nebo jen H.

Na rozdíl od filmového muzikálu vás na skutečném chmelu žádní učitelé z pohostinství nevyhodí. Kdyby to totiž zkusili, zůstali by ležet bez pomoci před podnikem se zdevastovaným obličejem. Jen vedoucí se občas přijdou podívat, jak jejich svěřenci nasávají. Někteří nemusí ani to. Okřídlenou se například stala věta šéfa “Tarzana” z chmelu v Bezděkově (1998). Zněla “…A kdyby byl problém, jsem v hospodě, nebo na ženských pokojích”. Uvedená místa prakticky neopouštěl.

Jsou čtyři hodiny ráno. Je to tak krásné, že dneska máme odpolední. Celých přepychových devět hodin spánku. Chudáci šestnáctkáři, mají to za čtvrt hodinky. “Šestnáctky jsou dobré baby a špatné šichty” říká jeden z postižených načež si odchází vyčistit zuby. “A zrovna já natrefím na tu šichtu” dodává. Ubytovna usíná, jen někteří brigádníci se v rámci posílení kulturní výměny s přítomnými slovenkami tiše rozmnožují. “Starci na chmelu jsou mrtví, my jsme postmoderna.” Zítra je taky den…